1 Slova kazatele syna Davidova, krále v Jeruzalémě.2 Marnost nad marnostmi, řekl kazatel, marnost nad marnostmi, a všecko marnost.3 Jaký užitek má člověk ze všelijaké práce své, kterouž vede pod sluncem?4 Věk pomíjí, a jiný věk nastává, ačkoli země na věky trvá.5 Vychází slunce, i zapadá slunce, a k místu svému chvátá, kdež vychází.6 Jde ku poledni, a obrací se na půlnoci, sem i tam se toče, chodí vítr, a okolky svými navracuje se vítr.7 Všecky řeky jdou do moře, a však se moře nepřeplňuje; do místa, do něhož tekou řeky, navracují se, aby zase odtud vycházely.8 Všecky věci jsou plné zaneprázdnění, aniž může člověk vymluviti; nenasytí se oko hleděním, aniž se naplní ucho slyšením.9 Což bylo, jest to, což býti má; a což se nyní děje, jest to, což se díti bude; aniž jest co nového pod sluncem.10 Jest-liž jaká věc, o níž by říci mohl: Pohleď, toť jest cosi nového? Ano již to bylo před věky, kteříž byli před námi.11 Není paměti prvních věcí, aniž také potomních, kteréž budou, památka zůstane u těch, jenž potom nastanou.12 Já kazatel byl jsem králem nad Izraelem v Jeruzalémě,13 A přiložil jsem mysl svou k tomu, jak bych vyhledati a vystihnouti mohl rozumností svou všecko to, což se děje pod nebem. (Takové bídné zaměstknání dal Bůh synům lidským, aby se jím bědovali.)14 Viděl jsem všecky skutky, dějící se pod sluncem, a aj, všecko jest marnost a trápení ducha.15 Což křivého jest, nemůže se zpřímiti, a nedostatkové nemohou sečteni býti.16 Protož tak jsem myslil v srdci svém, řka: Aj, já zvelebil jsem a rozšířil moudrost nade všecky, kteříž byli přede mnou v Jeruzalémě, a srdce mé dosáhlo množství moudrosti a umění.17 I přiložil jsem mysl svou, abych poznal moudrost a umění, nemoudrost i bláznovství, ale shledal jsem, že i to jest trápení ducha.18 Nebo kde jest mnoho moudrosti, tu mnoho hněvu; a kdož rozmnožuje umění, rozmnožuje bolest.
Song of Songs 1
1 Píseň nejpřednější z písní Šalomounových.2 Ó by mne políbil políbením úst svých; nebo lepší jsou milosti tvé nežli víno.3 Pro vůni masti tvé jsou výborné, mast rozlitá jméno tvé; protož tě mladice milují.4 Táhniž mne, a poběhnem za tebou. Uvedltě mne král do pokojů svých, plésati a veseliti se v tobě budeme, a vychvalovati milosti tvé více než víno; upřímí milují tě.5 Jsemť černá, ale milostná, ó dcery Jeruzalémské, tak jako stanové Cedarští, jako opony Šalomounovy.6 Nehleďte na mne, žeť jsem snědá, nebo jsem obhořela od slunce. Synové matky mé rozpálivše se proti mně, postavili mne, abych ostříhala vinic, a vinice své nehlídala jsem.7 Oznam mi ty, kteréhož miluje duše má, kde paseš? Kde dáváš odpočinutí o poledni? Nebo proč mám býti tak jako poběhlá při stádích tovaryšů tvých?8 Jestliže nevíš, ó nejkrašší mezi ženami, vyjdi po šlepějích ovcí, a pas kozlátka svá podlé obydlí pastýřů.9 Jízdě v vozích Faraonových připodobňuji tě, ó milostnice má.10 Líce tvá okrášlena jsou ozdobami, a hrdlo tvé halžemi.11 Ozdob zlatých naděláme tobě s proměnami stříbrnými.12 Dotud, dokudž král stolí, nardus můj vydává vůni svou.13 Svazček mirry jest mi milý můj, na prsech mých odpočívaje.14 Milý můj jest mi hrozen cyprový na vinicích v Engadi.15 Aj, jak jsi ty krásná, přítelkyně má, aj, jak jsi krásná! Oči tvé jako holubičí.16 Aj, jak jsi ty krásný, milý můj, jak utěšený! I to lůže naše zelená se.17 Trámové domů našich jsou z cedrů, a pavlače naše z boroví.
